Dva ruské hlasy
Komu dát přednost, nedávám touhle volbou najevo svou stranickost? Ne, nedávám. A první má slovo Vladimir Putin. Po citátu z jeho projevu, který mi onehdy poslal jistý facebookový přítel, následuje překlad textu, který mi poslal jiný přítel (přátel na facebooku nemám mnoho, ale spektrum zahrnují široké) a jehož autorem je ruský spisovatel Michail Šiškin.
Tak tedy:
Putin:
„Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde
cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot,
které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální
zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní,
náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která
řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství
osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky
politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o
registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha
evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské
příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě
schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A
tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem
přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k
hluboké demografické a morální krizi.Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být zpochybňována.
Šiškin:
Můj otec se jako
osmnáctiletý dobrovolně přihlásil do armády. Sloužil na
ponorce v Baltickém moři. Když jsem byl malý, bydleli jsme ve
sklepě na známé moskevské ulici Arbat, nad mou postýlkou visela
fotografie tátovy ponorky.
Byl jsem hrozně
pyšný na to, že můj táta má ponorku, její obrázek jsem pořád
dokola maloval do školního sešitu. Každoročně 9. května, na
Den vítězství, vytáhl otec ze skříně námořnickou uniformu –
kterou pro rostoucí břicho nechával pravidelně přešívat – a
připevnil na ni všechny řády. Být na otce hrdý, to pro mne
bylo důležité. Byla válka a táta ji vyhrál!
Když jsem dospěl,
pochopil jsem, že můj otec v letech 1944 a 1945 potápěl německé
lodi, které evakuovaly uprchlíky z Rigy a Tallinu. Ve vodách Baltu
našly smrt stovky, ne-li tisíce lidí. Za to dostal můj otec svá
vyznamenání. Už dávno na něj nejsem pyšný, ale neodsuzuji jej.
Byla válka.
Upil se k smrti
Po válce otec pil.
Jako všichni jeho kamarádi z ponorkové flotily. Patrně nemohli
jinak. Táta byl tehdy ještě kluk, po celé měsíce v nasazení,
na širém moři, v neustálem strachu, že utone ve své železné
rakvi. Na něco takového se nezapomíná.
Když za Gorbačova
začal hlad, dostával otec jako veterán války potravinové příděly
– také z Německa. Pro něj to byla osobní urážka. Spolu se
svými přáteli se celý život cítil jako vítěz a teď jej
poražený nepřítel krmil almužnami. Když nám otec přinesl
první příděl, opil a vykřikoval: „My přece zvítězili!“
Pak ztichl a plakal a ptal se bůh ví koho, přičemž se obracel ke
mně: „Řekni, vyhráli jsme válku nebo prohráli?“
V posledních svých
letech se ničil vodkou. Všichni jeho kamarádi z ponorky se tou
dobou už dávno upili k smrti, on přežíval jako poslední a
nejspíš se nemohl dočkat, až znovu spatří své spolubojovníky.
V moskevském krematoriu jej spálili i s jeho námořnickou
uniformou.
Sedmdesát let od
konce války se 9. května na Rudém náměstí sejde posledních
několik veteránů – prověřených bezpečnostní službou. Žijí
dnes v Rusku, kde Putin dosáhl všeho, co si jen diktátor může
přát. Lid jej miluje, nepřátelé se jej bojí. Jeho režim
nestojí na nejistých nohách paragrafů ústavy, nýbrž na
neměnných zákonech oddanosti vazalů suverénovi – od paty
pyramidy až k její špici.
Diktatura Vladimíra
Putina ve 21. století se poučila z chyb těch předcházejících.
Hranice jsou otevřené, nespokojenci jsou nedvojsmyslně vyzváni k
opuštění země. Nová vlna emigrace se zvedá každý měsíc.
Zemi opouští zejména elita: vědci, počítačoví specialisté,
novináři, inženýři, podnikatelé. Tyhle katastrofální lidské
ztráty oslabují zemi a posilují režim.
Pro ty, kdo v Rusku
zůstávají, je tady osvědčený koncept: válka. Hysterické
vlastenčení v televizi je zázračnou zbraní režimu.
Obyvatelstvu se prezentuje ideální obraz světa: Západ nás chce
zničit. Jsme nuceni – jako už naši dědové – vést svatou
válku proti „fašismu“, být připraveni pro vítězství
obětovat vše. Proti této válce mohou být jen „zrádci národa“.
Za každé ideologie
– ortodoxní křesťanství, komunismus a znovu křesťanství –
manipuloval každý režim v Rusku lid pomocí patriotismu. Mému
otci bylo šest let, když zatkli jeho otce. Mého dědečka zničil
gulag. Syn chtěl být hrdý na svého otce, ale otec byl nepřítel
lidu. Když začala válka, oslovily amplióny deptaný ruský lid:
„Bratři a sestry!“
Podlost oněch
režimů je v tom, že zneužívají – a budou zneužívat -
nádherný cit: Lásku k vlasti, připravenost, obětovat jí vše.
Místo vlasti zaujímá diktatura. Otec se vypravil do války, aby
hájil svou vlast, hájil však režim, který zabil jeho otce.
Přeje člověk své
vlasti vítězství nebo porážku? Podivná otázka pro někoho, kdo
svou otčinu miluje. Přestane ale být tak divná, když se jedná o
vlast, která po staletí nenechává svůj lid a národy kolem žít
v míru. V povědomí národa není jasné, kde končí vlast a
začíná zločinný režim – všechno je propojené. Vlastenectví
je Rusku svaté, lidská práva a respekt vůči jedinci naproti tomu
neznamenají mnoho.
Nejdůležitější
ruská otázka zní: je-li vlast monstrem, musím ji milovat nebo
nenávidět? Všechno zde souvisí se vším. Již dávno to
vyjádřila ruská poezie: „Nenaučí se milovat srdce, znavené
nenávistí!“
O prospěšnosti
války
Také neslavně
proslulý ruský masový vrah, Andrej Čikatilo, byl otec, možná
dokonce ne špatný. Jak se k němu má postavit jeho syn? Čikatilo
zabil desítky lidí. Má vlast je zodpovědná za smrt miliónů
vlastních a cizích dětí, přičemž ty vlastní tvoří většinu.
A nekončí to. Můj
otec bojoval proti zlu fašismu, ale jiné zlo jej zneužilo. On a
milióny sovětských vojáků byli otroci a přinesli světu nikoli
osvobození, nýbrž nové otroctví. Národ pro vítězství
obětoval vše, ale plody vítězství byly chudoba a ještě větší
nesvoboda. Vítězství otrokům nepřineslo nic, kromě pocitu
velikosti impéria jejich pána. Velké vítězství v roce 1945 jen
prohloubilo jejich velkou nesvobodu.
Násilný konflikt s
Ukrajinou Rusy znovu volá do boje proti „fašismu“. Zase jednou
sahá diktátor k patriotismu, aby si zajistil moc. Z obrazovek se
hystericky hlásá „velikost Ruska“, „návrat ruské země“,
„ochrana ruského jazyka“ a „pozvednutí ruského světa“. A
znovu a znovu apel: „Zachraňme svět před fašismem!“
Režimy lákají
lidi na návnadu lásky k vlasti. A opět volá diktatura své
poddané k obraně, aby chránila sebe samu. Přitom nemilosrdně
zneužívá vítězství ve „Velké vlastenecké válce“ 1945.
Dnešní mocipáni ukradli ruskému lidu ropu a plyn, volby a zemi. A
také ono vítězství.
Historie se znovu
přepisuje podle přání mocných, jediné, co je třeba zdůraznit,
jsou vojenská sláva a velká vítězství. „Slavné navrácení“
Krymu už je kapitolou v učebnicích dějepisu. A další kapitola
čeká na své napsání. Třeba takto: Jako ztracený syn se
Ukrajina na kolenou vrací do objetí Ruska. Banda, která je v
Kremlu u moci, na sebe poštvala tyto dva národy s hlubokými
vzájemnými kořeny, Rusy a Ukrajince. To je neodpustitelná
podlost. Můj otec byl Rus, má matka Ukrajinka. Mnohdy si říkám:
dobře, že už jsou po smrti a nevidí, jak se Rusové a Ukrajinci v
Donbasu navzájem vraždí.
Anexe Krymu Putinovi
přinesla žádanou vlnu patriotismu. Ale protože tato vlna opadá,
musí se Putin postarat o nové, pokud možno ještě větší
nadšení. Diktatura nepotřebuje jednotlivé bitvy, potřebuje
válečný stav. To nejhorší nás teprve čeká.
9. květen, jak jej
pompézně slaví Putinovo Rusko, nemá nic společného s vítězstvím
lidu, s vítězstvím mého otce. Tento 9. květen není dnem míru a
vzpomínky na oběti. Je to den, kdy se řinčí zbraněmi. Den
agrese, vyhlášení války cizím i domácím, den tajných převozů
mrtvých, den velké lži a velké podlosti.
Nenávist a krev
Přirozeně přeji
své vlasti vítězství. Ale jak má tohle vítězství vypadat?
Každé Hitlerovo vítězství bylo porážkou Němců, jeho pád
naopak velkým vítězstvím. Poprvé v historii lidstva se ukázalo,
že totálně poražený národ se může pozvednout a žít dál –
bez horečnatých snů o válce.
Rusko naproti tomu
se z 21. století vrací do temných dob minulosti. Je skoro nemožné
žít v zemi, kde je vzduch záměrně otravován nenávistí. Po
velké nenávisti následovalo v minulosti vždy velké krveprolití.
Co čeká mou zemi? Stane se jedním velkým Donbasem?
Táto, tu válku
jsme prohráli.
