V angličtině...
... se prý slůvko "prokrastinace" poprvé objevilo v roce 1588. E. A. Poe je sice nepoužívá ve svém líčení stavu, jímž prokrastinátor prochází, to ale jeho popisu neubírá na síle. Proto jej zde (v překladu Josefa Schwarze) představuji:
"Máme před sebou úkol, který musíme urychleně splnit. Víme, že odklad způsobí pohromu. Nejrozhodnější okamžik našeho života v nás jako břeskná polnice burcuje činorodou energii. Planeme, hoříme dychtivostí pustit se do díla a předtucha skvělého výsledku nám zapaluje duši. Musíme je stůj co stůj dokončit dnes - a přece je odložíme na zítřek. Proč? Na to není odpověď - můžeme jen říci, že máme zvrácený pocit, i když podstatě tohoto pojmu stejně nerozumíme, A je tu zítřek a s ním ještě nedočkavější, úzkostná snaha dostát své povinnosti, avšak právě s touto umocněnou snahou přichází i nepojmenovatelná, strašná, protože nezbadatelná touha po odkladu. Tato touha sílí, jak ubývá času. Nadchází poslední hodina, poslední hodina činu. Jsme zmítáni urputností zápasu, který se v nás odehrává, zápasu mezi hmatatelnou skutečností a nehmatatelným fantómem. Dospěl-li však svár až takhle daleko, je naše zápolení marné - fantóm musí zvítězit. Hodiny bijí - je to umíráček našim dobrým časům. A zároveň je to kuropění zaplašující ducha, který nás tak dlouho děsil. Odlétá - mizí - jsme volní. Někdejší energie se navrací. Teď bychom rádi pracovali. Ale běda, je pozdě!"
