Mittwoch, August 14, 2013

Pomalu...

... se tedy zabydluji v Mohuči (Mainz). Pomalu? No, vlastně docela rychle. Bydlím uprostřed toho, co po poslední hloupé válce zbylo z antiky, občas ještě drobet bloudím, ale lepší se to. Už mám svého oblíbeného pekaře, obědvám u příjemných Turků - ostatně příjemných lidí je tady spousta, všichni jsou na mne hodní... Tříkolka venom budí značnou pozornost, ani tady jich moc nejezdí, totiž asi jen ta moje, zdá se. Včera mne zastavilo pár dětí, vyptávaly se na "cooles Fahrrad" a když jsem jim řekl, kolik jsem najel minulý měsíc, byly z toho úplně vedle.
Dóm se opravuje, ale stejně sem jeden jeho obrázek dám. Bylo nádherné světlo, předevčírem navečer.

Freitag, August 02, 2013

Na pár dnů až let...

... jsem přerušil svůj tříkolkový výlet. Stroj zůstal u hodnotného člověka v Mohuči a já si včera v 10.38 vytáhl z "vyvolávacího zařízení (pořadí klientů)" lístek s číslem 22. Na displeji přístroje červeně zářila sedmnáctka, v hale čekali tři lidé - jedno tetované děvče a jeden černobílý pár. Po zhruba deseti minutách sedmnáctka zhasla a pak se dlouho nedělo nic. Až krátce před půl dvanáctou vyzvala úřednice černouška s albínkou ke vstupu. Ven vyšli po pěti minutách, dveřmi na vzdálenějším konci chodby mezitím jiná úřednice přinesla obědy - od 11.30 do 12.00 úřad neúřaduje, dokonce oficiálně ne. Tedy až něco po poledni se na displeji rozsvítila osmnáctka. Kdo si ji kdysi vytáhl, ten už mezitím patrně zemřel, každopádně nikdo (což zahrnuje mne a ono tetované děvče a pár lidí, kteří přišli zkušeně až po obědě) nereagoval. Ani na devatenáctku ne, až při dvacítce se dívka zvedla, aby zjistila, že dveře nemají zvenčí kliku, nýbrž jen kouli. Než si povšimla, že dveře kanceláře jsou jen přivřené, začervenala se jí nad hlavou jednadvacítka. Ale úřednice byla milosrdná a dívku přijala, byť už její číslo propadlo osudím. Nato vyhlédla ze dveří tvář, kterou jsem ještě neznal, patřící již třetí úřednici, která podle jakéhosi rozpočitadla vybrala z hloučku, tísnícího se přímo přede dveřmi, jednu obézní dámu - patrně jí byla sympatická tvary, které odpovídaly i těm jejím, úředním. A pak, skutečně, pak se na displeji ukázalo číslo 22. Rozrazil jsem dveře, usedl před další, v místnosti čtvrtou úřední osobu, maličko nahánějící strach vizáží vyhazovače, skromně jsem vysvětlil, co potřebuji - a dozvěděl se, že: "Vy si napíšete žádost, volnou formou, zdůvodníte ji, ta bude předložena komisi k posouzení, načež budete vyrozuměn o rozhodnutí, které si pak přijdete vyzvednout."
Dobrá, po mírném tlaku z mé strany se to vyřídilo rychleji, napsal jsem žádost na poskytnutý kus papíru, komise se sešla urychleně a po půlhodince mi pátý představitel státní moci (referent bezpečnosti státu) předal rozhodnutí - proti dvěma podpisům. Rozhodnutí dopadlo v můj prospěch, tedy jsem se, jak referent požadoval (jinak mi ten papír, v jehož textu stálo také cosi o právu podat rozklad, odmítl vydat), vzdal práva na odvolání a šťasten jsem po dvou hodinách a čtyřiceti minutách utíkal z oddělení cizinecké policie v Hradci Králové. A jaká že to byla záležitost, která si vyžádala tolik námahy? Inu, rušil jsem svůj trvalý pobyt v Čechách, neb se stěhuji zpátky do Německa. Jako džentlmen bych to samozřejmě úředníkům neřekl, ale právě oni jsou vedle neplatičů, zlodějů, právníků, policistů, bezohledných buranů a politiků jednou z příčin mého odchodu. Za téměř tři hodiny dokázalo pět úředníků vyřídit záležitost tří lidí - a samozřejmě naplnit dvacet žaludků. Když byla situace opačná a já se odhlašoval v Německu, abych se přestěhoval do Čech, zabrala tato procedura tři minuty.
Ostatně: ne všichni úředníci či policisté, poznal jsem sympatické výjimky, ne všichni právníci, poznal jsem sympatickou výjimku - a poznal jsem tady také řadu skvělých lidí.