Je to hezké, když jsou lidé kolem mne zdvořilí. Například na toaletě jisté jičínské hospody jsem kdysi nad pisoárem viděl nápis: Děkujeme, že nám ukradené peněženky neházíte do záchodů. Radostné je též vždy znovu a znovu ocenění mé chápavosti: Vlak má zpoždění, děkujeme za pochopení. Ovšem zač vlastně mi děkuje tento nápis z Volfovic cukrárny v Jičíně, to už jsem nepochopil.
Ne, nebudu o tom přemýšlet. Smiřuji se stále více s faktem, že život je plný mystérií.
Frontové noviny onehdy přinesly výsledek průzkumu, který mezi českými manažery prováděla pražská VŠE. Češi by prý v zahraničí neobstáli, soudí manažeři.
Vzpomínám si, že v místě mého prvního působiště na maloměstě v Německu, před mnoha lety, žila venkoncem úspěšná rodina z Čech. Ve Frankfurtu, kde jsem strávil dosti dlouhou dobu, tak tam byla poměrně početná česká komunita - a obstáli Češi docela dobře. Podobné zkušenosti ze vzdálenějších míst popisuje v různých knihách třeba pan Škvorecký.
To ovšem není žádný vědecký výzkum, pravda? Nicméně: rozpor mne znepokojuje téměř stejně, jako minule ta zakázaná nepovolená skládka. A hledám vysvětlení. Vidím tři možnosti:
1) Před sametovým převratem vyháněli komančové s oblibou lidi aktivní, angažované, inteligentní a vzdělané, kteří své schopnosti po příchodu do normálních podmínek konečně mohli uplatnit a tedy měli úspěch; poznámka na okraj: nevyhnali je všechny, samozřejmě bych si nikdy nedovolil tvrdit, že v komunistickém Československu zůstali jen lenoši a hlupáci. Nicméně k jakémusi výběru tady docházelo.
2) Výzkum byl prováděn na zakázku. Vzhledem k tomu, že jej dělala škola, z níž, tuším, vzešel také ekonom formátu staronového českého prezidenta, kterému ekonomika natolik přešla do krve, že ani v prezidentské funkci neodolal a vkročil do tarifního jednání mezi vedením a zaměstnanci mladoboleslavské Škodovky ("soudím, že dělníci by opravdu, ale opravdu neměli dostat přidáno"), což se na prezidenta opravdu, ale opravdu nesluší, dokáži si představit takovouhle objednávku: ukažte jim, jak jsou nemožní, ať si nemyslí, že by mohli dostat víc.
3) Manažer se ráno podívá do zrcadla a v návalu upřímnosti si přizná: ne, Češi se v zahraničí uplatnit nemohou.
Vzpomínám v posledním bodě hlavně na manžery lidských zdrojů (dříve se jim, pamatuji si ještě, říkalo kádrováci), které jsem poznal, když jsem se v posledních dvou letech a v Čechách ucházel o místo. U jedné takové firmy jsem urgoval odpověď na mé Bewerbungsschreiben, tedy mi své mlčení vysvětlili: Váš dopis se ztratil. Firma vyžadovala kromě znalosti němčiny také přesnost, pečlivost a spolehlivost. Při vybojovaném pohovoru jsem pak musel odpovídat na šílenou otázku, ukazující, kde a jak personalistka žije: a nevadí vám, že vám bude šéfovat žena, navíc mladší, než jste vy?
Druhá firma, s německým majitelem, mne pozvala až po čtvrtém dopise. U pohovoru Němec a Češka. Němec: Prima, německy umí. Reakce české strany: Pro zaměstnance děláme kurzy němčiny. Němec: Mám rád pestřejší, méně přímočaré CV. Češka: Ale měli bychom vzít někoho mladšího.
Personalista třetí firmy mi pak už jen telefonicky sdělil: Máme raději ženské.
Inu, já vlastně taky.
...co není povoleno, platilo dříve. Dnes prý, co není zakázáno, je povoleno. Pravda, taky jde ještě o to, na co máme a co jsme ochotni pro to udělat, potažmo přehlédnout.
Co rozhodně nemohu přehlédnout, je tahle tabule v Podůlší. Jednak jako cyklista toho zkrátka u té silnice vidím více, druhak není zrovna malá a treťjak jsem se pořád ještě docela nevyrovnal s informací na ní. Pokud je v tomto případě nepovolená skládka zakázána, znamená to, že může být také někde nezakázaná nepovolená skládka? Asi ano, jinak by přece nebylo třeba ji zakazovat. Tedy je zcela zřejmě možná povolená nepovolená skládka (co není zakázáno, je povoleno), z čehož by vlastně mělo vyplynout, že nepovolená povolená skládka není něčím z jiného světa.
No jistě, vlastně je to naprosto jasné. Povoleno je všechno, co je zakázáno. Sen anarchisty! Škoda jen, že je na druhé straně nepovoleno všechno, co není zakázáno. Naštěstí však ne vždy, někdy je to nepovolené zakázáno. A když se opravdu daří, tak je i to povolené povolené. Nebo alespoň nezakázané.
