Kádři manažeři

Frontové noviny onehdy přinesly výsledek průzkumu, který mezi českými manažery prováděla pražská VŠE. Češi by prý v zahraničí neobstáli, soudí manažeři.
Vzpomínám si, že v místě mého prvního působiště na maloměstě v Německu, před mnoha lety, žila venkoncem úspěšná rodina z Čech. Ve Frankfurtu, kde jsem strávil dosti dlouhou dobu, tak tam byla poměrně početná česká komunita - a obstáli Češi docela dobře. Podobné zkušenosti ze vzdálenějších míst popisuje v různých knihách třeba pan Škvorecký.
To ovšem není žádný vědecký výzkum, pravda? Nicméně: rozpor mne znepokojuje téměř stejně, jako minule ta zakázaná nepovolená skládka. A hledám vysvětlení. Vidím tři možnosti:

1) Před sametovým převratem vyháněli komančové s oblibou lidi aktivní, angažované, inteligentní a vzdělané, kteří své schopnosti po příchodu do normálních podmínek konečně mohli uplatnit a tedy měli úspěch; poznámka na okraj: nevyhnali je všechny, samozřejmě bych si nikdy nedovolil tvrdit, že v komunistickém Československu zůstali jen lenoši a hlupáci. Nicméně k jakémusi výběru tady docházelo.

2) Výzkum byl prováděn na zakázku. Vzhledem k tomu, že jej dělala škola, z níž, tuším, vzešel také ekonom formátu staronového českého prezidenta, kterému ekonomika natolik přešla do krve, že ani v prezidentské funkci neodolal a vkročil do tarifního jednání mezi vedením a zaměstnanci mladoboleslavské Škodovky ("soudím, že dělníci by opravdu, ale opravdu neměli dostat přidáno"), což se na prezidenta opravdu, ale opravdu nesluší, dokáži si představit takovouhle objednávku: ukažte jim, jak jsou nemožní, ať si nemyslí, že by mohli dostat víc.

3) Manažer se ráno podívá do zrcadla a v návalu upřímnosti si přizná: ne, Češi se v zahraničí uplatnit nemohou.

Vzpomínám v posledním bodě hlavně na manžery lidských zdrojů (dříve se jim, pamatuji si ještě, říkalo kádrováci), které jsem poznal, když jsem se v posledních dvou letech a v Čechách ucházel o místo. U jedné takové firmy jsem urgoval odpověď na mé Bewerbungsschreiben, tedy mi své mlčení vysvětlili: Váš dopis se ztratil. Firma vyžadovala kromě znalosti němčiny také přesnost, pečlivost a spolehlivost. Při vybojovaném pohovoru jsem pak musel odpovídat na šílenou otázku, ukazující, kde a jak personalistka žije: a nevadí vám, že vám bude šéfovat žena, navíc mladší, než jste vy?
Druhá firma, s německým majitelem, mne pozvala až po čtvrtém dopise. U pohovoru Němec a Češka. Němec: Prima, německy umí. Reakce české strany: Pro zaměstnance děláme kurzy němčiny. Němec: Mám rád pestřejší, méně přímočaré CV. Češka: Ale měli bychom vzít někoho mladšího.
Personalista třetí firmy mi pak už jen telefonicky sdělil: Máme raději ženské.

Inu, já vlastně taky.