Zemřít nestačí!

Dlouhá léta jsem se domníval, že smrtí pro mne všechno skončí. Dnes ale... Ne, nezačal jsem věřit v převtělování, ráj, peklo a podobné (z mého subjektivního pohledu) nesmysly, kvůli kterým si lidé na celém světě už po staletí rozbíjejí hlavy, stručně řečeno: nezačal jsem věřit. Ale začínám přinejmenším pochybovat.
A nepřivedla mne k tomu mystická zkušenost, zjevení, zázrak. Kupodivu to byla dosti (s)prostá pracovnice pobočky VZP v Jičíně, která (kromě toho, že mne naprosto bez znalosti věci a bezdůvodně, zato však velice rychle nařkla ze lži) mne přivedla k zamyšlení nad posledními věcmi člověka, když mi z druhé strany přepážky vysvětlila, kdo je to samoplátce. Moje představa byla, že půjde o člověka, který si sám platí pojištění, jako třeba já. To ovšem, ukázalo se, byla představa velice zjednodušená, ba mylná. Samoplátce, pravila ona šťastná, protože bez starosti o cokoli vytrvale sedící na pevné židli, je ten, kdo „nedělá nic a nevydělává peníze“.
A to, uznáte jistě, kolegové pojištěnci, je důvod k zamyšlení. Samozřejmě vím, že jsou lidé, kteří nepracují a přesto mají slušné příjmy (bohužel k nim nepatřím, spadám do kategorie těch, kteří pracují a příjmy mají mizerné), ovšem člověk, který „nedělá nic“, ten, soudím, nedělá nic, tedy patrně ani nepije, nekouří, nemluví sprostě, zkrátka a dobře nežije a je tedy mrtev. Otázka kde vezme peníze na placení pojistného, když nedělá nic a nevydělává, ta je ještě z těch jednodušších. Obtížnější už mi připadá pochopit, na jaká kouzla moderní medicíny takový nebožtík věří, že si vůbec předplácí lékařskou péči. Případně jak lze nedělat nic a přesto platit, tedy dělat něco. Ale vůbec nejtěžší hádankou pro mne je, jak uniknout ze spárů této Velice Zvláštní Pojišťovny, když, jak se zdá, prostě jen zemřít nestačí.