Dva ruské hlasy

Komu dát přednost, nedávám touhle volbou najevo svou stranickost? Ne, nedávám. A první má slovo Vladimir Putin. Po citátu z jeho projevu, který mi onehdy poslal jistý facebookový přítel, následuje překlad textu, který mi poslal jiný přítel (přátel na facebooku nemám mnoho, ale spektrum zahrnují široké) a jehož autorem je ruský spisovatel Michail Šiškin.

Tak tedy:

Putin:

„Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.
Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být zpochybňována.


 
Šiškin:

Můj otec se jako osmnáctiletý dobrovolně přihlásil do armády. Sloužil na ponorce v Baltickém moři. Když jsem byl malý, bydleli jsme ve sklepě na známé moskevské ulici Arbat, nad mou postýlkou visela fotografie tátovy ponorky.

Byl jsem hrozně pyšný na to, že můj táta má ponorku, její obrázek jsem pořád dokola maloval do školního sešitu. Každoročně 9. května, na Den vítězství, vytáhl otec ze skříně námořnickou uniformu – kterou pro rostoucí břicho nechával pravidelně přešívat – a připevnil na ni všechny řády. Být na otce hrdý, to pro mne bylo důležité. Byla válka a táta ji vyhrál!

Když jsem dospěl, pochopil jsem, že můj otec v letech 1944 a 1945 potápěl německé lodi, které evakuovaly uprchlíky z Rigy a Tallinu. Ve vodách Baltu našly smrt stovky, ne-li tisíce lidí. Za to dostal můj otec svá vyznamenání. Už dávno na něj nejsem pyšný, ale neodsuzuji jej. Byla válka.

Upil se k smrti

Po válce otec pil. Jako všichni jeho kamarádi z ponorkové flotily. Patrně nemohli jinak. Táta byl tehdy ještě kluk, po celé měsíce v nasazení, na širém moři, v neustálem strachu, že utone ve své železné rakvi. Na něco takového se nezapomíná.

Když za Gorbačova začal hlad, dostával otec jako veterán války potravinové příděly – také z Německa. Pro něj to byla osobní urážka. Spolu se svými přáteli se celý život cítil jako vítěz a teď jej poražený nepřítel krmil almužnami. Když nám otec přinesl první příděl, opil a vykřikoval: „My přece zvítězili!“ Pak ztichl a plakal a ptal se bůh ví koho, přičemž se obracel ke mně: „Řekni, vyhráli jsme válku nebo prohráli?“

V posledních svých letech se ničil vodkou. Všichni jeho kamarádi z ponorky se tou dobou už dávno upili k smrti, on přežíval jako poslední a nejspíš se nemohl dočkat, až znovu spatří své spolubojovníky. V moskevském krematoriu jej spálili i s jeho námořnickou uniformou.

Sedmdesát let od konce války se 9. května na Rudém náměstí sejde posledních několik veteránů – prověřených bezpečnostní službou. Žijí dnes v Rusku, kde Putin dosáhl všeho, co si jen diktátor může přát. Lid jej miluje, nepřátelé se jej bojí. Jeho režim nestojí na nejistých nohách paragrafů ústavy, nýbrž na neměnných zákonech oddanosti vazalů suverénovi – od paty pyramidy až k její špici.

Diktatura Vladimíra Putina ve 21. století se poučila z chyb těch předcházejících. Hranice jsou otevřené, nespokojenci jsou nedvojsmyslně vyzváni k opuštění země. Nová vlna emigrace se zvedá každý měsíc. Zemi opouští zejména elita: vědci, počítačoví specialisté, novináři, inženýři, podnikatelé. Tyhle katastrofální lidské ztráty oslabují zemi a posilují režim.

Pro ty, kdo v Rusku zůstávají, je tady osvědčený koncept: válka. Hysterické vlastenčení v televizi je zázračnou zbraní režimu. Obyvatelstvu se prezentuje ideální obraz světa: Západ nás chce zničit. Jsme nuceni – jako už naši dědové – vést svatou válku proti „fašismu“, být připraveni pro vítězství obětovat vše. Proti této válce mohou být jen „zrádci národa“.

Za každé ideologie – ortodoxní křesťanství, komunismus a znovu křesťanství – manipuloval každý režim v Rusku lid pomocí patriotismu. Mému otci bylo šest let, když zatkli jeho otce. Mého dědečka zničil gulag. Syn chtěl být hrdý na svého otce, ale otec byl nepřítel lidu. Když začala válka, oslovily amplióny deptaný ruský lid: „Bratři a sestry!“

Podlost oněch režimů je v tom, že zneužívají – a budou zneužívat - nádherný cit: Lásku k vlasti, připravenost, obětovat jí vše. Místo vlasti zaujímá diktatura. Otec se vypravil do války, aby hájil svou vlast, hájil však režim, který zabil jeho otce.

Přeje člověk své vlasti vítězství nebo porážku? Podivná otázka pro někoho, kdo svou otčinu miluje. Přestane ale být tak divná, když se jedná o vlast, která po staletí nenechává svůj lid a národy kolem žít v míru. V povědomí národa není jasné, kde končí vlast a začíná zločinný režim – všechno je propojené. Vlastenectví je Rusku svaté, lidská práva a respekt vůči jedinci naproti tomu neznamenají mnoho.

Nejdůležitější ruská otázka zní: je-li vlast monstrem, musím ji milovat nebo nenávidět? Všechno zde souvisí se vším. Již dávno to vyjádřila ruská poezie: „Nenaučí se milovat srdce, znavené nenávistí!“

O prospěšnosti války

Také neslavně proslulý ruský masový vrah, Andrej Čikatilo, byl otec, možná dokonce ne špatný. Jak se k němu má postavit jeho syn? Čikatilo zabil desítky lidí. Má vlast je zodpovědná za smrt miliónů vlastních a cizích dětí, přičemž ty vlastní tvoří většinu.

A nekončí to. Můj otec bojoval proti zlu fašismu, ale jiné zlo jej zneužilo. On a milióny sovětských vojáků byli otroci a přinesli světu nikoli osvobození, nýbrž nové otroctví. Národ pro vítězství obětoval vše, ale plody vítězství byly chudoba a ještě větší nesvoboda. Vítězství otrokům nepřineslo nic, kromě pocitu velikosti impéria jejich pána. Velké vítězství v roce 1945 jen prohloubilo jejich velkou nesvobodu.

Násilný konflikt s Ukrajinou Rusy znovu volá do boje proti „fašismu“. Zase jednou sahá diktátor k patriotismu, aby si zajistil moc. Z obrazovek se hystericky hlásá „velikost Ruska“, „návrat ruské země“, „ochrana ruského jazyka“ a „pozvednutí ruského světa“. A znovu a znovu apel: „Zachraňme svět před fašismem!“

Režimy lákají lidi na návnadu lásky k vlasti. A opět volá diktatura své poddané k obraně, aby chránila sebe samu. Přitom nemilosrdně zneužívá vítězství ve „Velké vlastenecké válce“ 1945. Dnešní mocipáni ukradli ruskému lidu ropu a plyn, volby a zemi. A také ono vítězství.

Historie se znovu přepisuje podle přání mocných, jediné, co je třeba zdůraznit, jsou vojenská sláva a velká vítězství. „Slavné navrácení“ Krymu už je kapitolou v učebnicích dějepisu. A další kapitola čeká na své napsání. Třeba takto: Jako ztracený syn se Ukrajina na kolenou vrací do objetí Ruska. Banda, která je v Kremlu u moci, na sebe poštvala tyto dva národy s hlubokými vzájemnými kořeny, Rusy a Ukrajince. To je neodpustitelná podlost. Můj otec byl Rus, má matka Ukrajinka. Mnohdy si říkám: dobře, že už jsou po smrti a nevidí, jak se Rusové a Ukrajinci v Donbasu navzájem vraždí.

Anexe Krymu Putinovi přinesla žádanou vlnu patriotismu. Ale protože tato vlna opadá, musí se Putin postarat o nové, pokud možno ještě větší nadšení. Diktatura nepotřebuje jednotlivé bitvy, potřebuje válečný stav. To nejhorší nás teprve čeká.

9. květen, jak jej pompézně slaví Putinovo Rusko, nemá nic společného s vítězstvím lidu, s vítězstvím mého otce. Tento 9. květen není dnem míru a vzpomínky na oběti. Je to den, kdy se řinčí zbraněmi. Den agrese, vyhlášení války cizím i domácím, den tajných převozů mrtvých, den velké lži a velké podlosti.

Nenávist a krev

Přirozeně přeji své vlasti vítězství. Ale jak má tohle vítězství vypadat? Každé Hitlerovo vítězství bylo porážkou Němců, jeho pád naopak velkým vítězstvím. Poprvé v historii lidstva se ukázalo, že totálně poražený národ se může pozvednout a žít dál – bez horečnatých snů o válce.

Rusko naproti tomu se z 21. století vrací do temných dob minulosti. Je skoro nemožné žít v zemi, kde je vzduch záměrně otravován nenávistí. Po velké nenávisti následovalo v minulosti vždy velké krveprolití. Co čeká mou zemi? Stane se jedním velkým Donbasem?

Táto, tu válku jsme prohráli.

E-migrace

Takže jsem realizoval také svou elektronickou migraci:
 www.pprokes.cz    www.pprokes.eu

Schluss. Aus. Vorbei.

Neboli hezky česky a stručně: Konec. Český ráj, Jičín a okolí jsou minulostí. Žena mi oznámila, že už se mnou nemůže žít a chce rozvod. V relativně krátké době jsem se z manžela, kterého jí "všechny ženské v práci závidí" a který pro ni činí mnohé, "co by jiný chlap nikdy nedělal", stal jakýmsi odporným hmyzem. A stejně jako Řehoř Samsa se ani já nedozvím - proč? Pravda, žena mi sdělila, že má své důvody. Jaké? Inu, těmi důvody jsou příčiny a těch bylo za ty roky asi několik a spíše se sečetly. Sice připouští, že jsme spolu prožili i cosi hezkého, ale nemůže žít v minulosti. Působí to na mne dojmem velice selektivní paměti -  ale tak to prostě je. Namísto rozhovoru mi žena nabídla, že si smím vzít nějaké ložní prádlo.
Shrnuto: sbohem Česko, namísto pokojného stáří po boku milované a milující ženy (nejlépe v jedné osobě) začínám si v šedesáti letech budovat základy jakési jiné budoucnosti. A to mi jde přece jen lépe v Německu. Also dann: tschüss!

Loggia 30042014

Sice už se do Čech nedostanu příliš často, ale občas přece. Výsledkem mé poslední návštěvy jsou dvě fotoalba:
https://picasaweb.google.com/114356389478630509935/Loggia30414?authuser=0&feat=directlink
https://picasaweb.google.com/114356389478630509935/Famfrpal?authuser=0&feat=directlink

Mainz...

.. je také jedno z hlavních měst karnevalu v Německu - takže tady nechybí ani karnevalová kašna. Ale než tohle dílo mnichovského autora se zhruba 200 figurama, to už se mi víc líbí poněkud jednodušší, ale hned na první pohled vtipná kašna na Ballplatz; u té karnevalové musí člověk strávit pár hodin, aby si ji řádně prohlédl. Ovšem úplně nejvíc se mi líbí kola, která jsou tady všude ve městě připravena ke krátkodobému pronájmu - a samozřejmě také to, že na nich lidé opravdu jezdí.

Pomalu...

... se tedy zabydluji v Mohuči (Mainz). Pomalu? No, vlastně docela rychle. Bydlím uprostřed toho, co po poslední hloupé válce zbylo z antiky, občas ještě drobet bloudím, ale lepší se to. Už mám svého oblíbeného pekaře, obědvám u příjemných Turků - ostatně příjemných lidí je tady spousta, všichni jsou na mne hodní... Tříkolka venom budí značnou pozornost, ani tady jich moc nejezdí, totiž asi jen ta moje, zdá se. Včera mne zastavilo pár dětí, vyptávaly se na "cooles Fahrrad" a když jsem jim řekl, kolik jsem najel minulý měsíc, byly z toho úplně vedle.
Dóm se opravuje, ale stejně sem jeden jeho obrázek dám. Bylo nádherné světlo, předevčírem navečer.

Na pár dnů až let...

... jsem přerušil svůj tříkolkový výlet. Stroj zůstal u hodnotného člověka v Mohuči a já si včera v 10.38 vytáhl z "vyvolávacího zařízení (pořadí klientů)" lístek s číslem 22. Na displeji přístroje červeně zářila sedmnáctka, v hale čekali tři lidé - jedno tetované děvče a jeden černobílý pár. Po zhruba deseti minutách sedmnáctka zhasla a pak se dlouho nedělo nic. Až krátce před půl dvanáctou vyzvala úřednice černouška s albínkou ke vstupu. Ven vyšli po pěti minutách, dveřmi na vzdálenějším konci chodby mezitím jiná úřednice přinesla obědy - od 11.30 do 12.00 úřad neúřaduje, dokonce oficiálně ne. Tedy až něco po poledni se na displeji rozsvítila osmnáctka. Kdo si ji kdysi vytáhl, ten už mezitím patrně zemřel, každopádně nikdo (což zahrnuje mne a ono tetované děvče a pár lidí, kteří přišli zkušeně až po obědě) nereagoval. Ani na devatenáctku ne, až při dvacítce se dívka zvedla, aby zjistila, že dveře nemají zvenčí kliku, nýbrž jen kouli. Než si povšimla, že dveře kanceláře jsou jen přivřené, začervenala se jí nad hlavou jednadvacítka. Ale úřednice byla milosrdná a dívku přijala, byť už její číslo propadlo osudím. Nato vyhlédla ze dveří tvář, kterou jsem ještě neznal, patřící již třetí úřednici, která podle jakéhosi rozpočitadla vybrala z hloučku, tísnícího se přímo přede dveřmi, jednu obézní dámu - patrně jí byla sympatická tvary, které odpovídaly i těm jejím, úředním. A pak, skutečně, pak se na displeji ukázalo číslo 22. Rozrazil jsem dveře, usedl před další, v místnosti čtvrtou úřední osobu, maličko nahánějící strach vizáží vyhazovače, skromně jsem vysvětlil, co potřebuji - a dozvěděl se, že: "Vy si napíšete žádost, volnou formou, zdůvodníte ji, ta bude předložena komisi k posouzení, načež budete vyrozuměn o rozhodnutí, které si pak přijdete vyzvednout."
Dobrá, po mírném tlaku z mé strany se to vyřídilo rychleji, napsal jsem žádost na poskytnutý kus papíru, komise se sešla urychleně a po půlhodince mi pátý představitel státní moci (referent bezpečnosti státu) předal rozhodnutí - proti dvěma podpisům. Rozhodnutí dopadlo v můj prospěch, tedy jsem se, jak referent požadoval (jinak mi ten papír, v jehož textu stálo také cosi o právu podat rozklad, odmítl vydat), vzdal práva na odvolání a šťasten jsem po dvou hodinách a čtyřiceti minutách utíkal z oddělení cizinecké policie v Hradci Králové. A jaká že to byla záležitost, která si vyžádala tolik námahy? Inu, rušil jsem svůj trvalý pobyt v Čechách, neb se stěhuji zpátky do Německa. Jako džentlmen bych to samozřejmě úředníkům neřekl, ale právě oni jsou vedle neplatičů, zlodějů, právníků, policistů, bezohledných buranů a politiků jednou z příčin mého odchodu. Za téměř tři hodiny dokázalo pět úředníků vyřídit záležitost tří lidí - a samozřejmě naplnit dvacet žaludků. Když byla situace opačná a já se odhlašoval v Německu, abych se přestěhoval do Čech, zabrala tato procedura tři minuty.
Ostatně: ne všichni úředníci či policisté, poznal jsem sympatické výjimky, ne všichni právníci, poznal jsem sympatickou výjimku - a poznal jsem tady také řadu skvělých lidí.

Konečně!

Můj šesti- až osmitýdenní  výlet před třemi dny začal, první etapa na 3kolce vedla z Kněžnic do Ostravy, kde se maličko zotavím u mámy, než se vydám dobýt Vídeň a Rakousko a zbytek Evropy. Venom zvládá všechny kopce dobře, já se jej držím a šlapu.

Nádherný...

...nedělní výlet na Kozákov. Perfektní počasí, ideální vítr pro paragliding - nahoře je jich s padáky spousta. Takže si udělám pár fotek a pak si užívám sjezd na tříkolce po venkoncem dobrém asfaltu - průměr padesát km/h. Venom je prostě nejlepší - také jej znovu a znovu někdo obdivuje, pěšáci, motorkáři... Jen by to chtělo více cyklostezek, ne jen ty tzv. cyklotrasy, vytvořené namalováním značky vedle silnice. Tenhle výlet vedl po něčem, co by mohlo projít jako cyklostezka, jen pár stovek metrů před městysem jménem Semily. Na silnicích mne, staříka na tříkolce, naštěstí mnozí automobilisté považují za invalidu a překvapivě ohleduplně objíždějí, někteří dokonce zapnou blinkr. Tak tedy díky.

Sice se dá...

...na 3kolce vyjet mnohé, Veliš, Košov, svažité polní cesty, ba projedu i tam, kde je cesta spíše jen naznačená - ale na výlet podél Labe bych ji teď musel předělat na obojživelníka, tedy se cesta zatím odkládá. Čekám, až opadne voda.

Není to snadné

Ta moderní technika je ale skutečně komplikovaná. Tuhle jsem si dobíjel kredit, jako obvykle v trafice, kterou mám při cestě. Obvykle dostanu velice rychle potvrzující sms, nyní bohužel ne. Protože na mé pouti Jičínem byla nyní prodejna t-mobilu blíže, zašel jsem se poradit tam. Poslali mne zpět do trafiky, která ovšem mezitím "z technických důvodů" zavřela brány. A tak jsem se vydal zpět k t-mobilům, dobil si kredit dalšíma stovkama - a zase nic. Teď se tím ale děvče muselo zabývat. A taky ano. Po bližším zkoumání mi sdělilo, že mám "ucpanou sim-kartu". Já bych v takovém případě asi vzal tenký drát a prošťouchl ji (kartu!), ale děvče za pultem to řešilo jinak. Stačilo dvacet minut telefonovat a simka byla zase průchozí. Proč a jak? Netuším. Ale mám teď alespoň řádně nabito.

Senátor Zeman...

...vypustil do světa nenávistnou tirádu, na niž tady nechci odkazovat, neb nemám v úmyslu ji dále šířit. Shrnuto: Pan senátor a podnikatel Zeman tvrdí, že "obecně by měla platit zásada, že dávky musí být tak nízké, aby je to nutilo pracovat." Koho myslí tím "je"? Inu, samozřejmě speciálně Romy. Kupodivu ne nezaměstnané vůbec, tedy také nezaměstnané (= nepracující, pravda?) Čechy. Píše o "dobrých, pracovitých ženských", čekajících na svou příležitost. Má snad také pro ně platit výše uvedený výrok? To pan Zeman neuvádí. Je si však jist, že když nepracuje Rom, je to z lenosti, když nepracuje Čech, je to pro nedostatek příležitostí - soudí zřejmě, že ve státě, kde je rasista senátorem, mají Romové stejné šance jako všichni ostatní. 
Z jeho textu křičí touha po odstupňování potažmo úplném zrušení sociálních dávek v závislosti na "rase"? Možná podobný zákon iniciuje, bude pak moci pro změnu nadávat na byrokracii, která s uplatňováním podobného nesmyslu bude nezbytně spojená. 
Když si ostatně pan podnikatel ve svém interview stěžuje, že jsou jeho zaměstnanci špatně placení - tak to už mi přijde nanejvýš cynické a hloupé. Ale Pavlu Podobskému, který na facebooku na Zemanův rozhovor odkázal, se to zřejmě líbí, stejně jako Janu Nožičkovi a několika dalším (nebo, jak je na fb až příliš často vidět, docela mnoha) českým rasistům.

Jen tak trochu...

...jsem si postěžoval, o2 tomu říká reklamace. A firma reagovala, zavolal mi týpek, takový ten za banány, a prý to se mnou bude řešit. Tedy se zeptal, zda nám funguje připojení. To sice nebylo předmětem mé reklamace, ta se týkala služeb technické podpory oné legrační firmy, ale dobrá. Ano, momentálně funguje. "Vidím tady", pravilo to, "že máte modem nepřetržitě zapnutý poslední dva týdny." "Ano", odpovídám a vysvětluji: "Když jej vypnu, tak potom nefunguje..," A než jsem stačil dokončit větu, měl jsem v úmyslu říci ještě "po opětovném zapnutí se nepřipojím", skočilo mi to do řeči. S radostným nadšením člověka, spokojeného, že tak brzy odhalil, v čem je problém, panáček zajásal: "Ale to musíte mít zapnutý, když to vypnete, tak to nejde." Tedy jsem byl nepřímo prohlášen za idiota, který netuší, že do žárovky musí jít proud, má-li tato svítit. A tak se odvíjel i náš další, ostatně již jen krátký rozhovor. Na mou otázku z oné stížnosti, totiž jak by se firmě líbilo, kdybych jim za připojení k netu platil stejně, jako mi je firma poskytuje, totiž nepravidelně potažmo vůbec, tak na tu jsem odpověď nedostal.
Ale dostal jsem e-mail. Pan Šedivý, specialista pro reklamace a stížnosti (skutečně, právě takový je jeho titul), mi píše, že jsem "odmítl poskytnout součinnost při řešení případných technických potíží".
Už se těším na pokračování. 

Změna plánu

Tolik jsem se těšil na Paříž! Chtěl jsem z onoho krásného města vyrazit na tříkolce k Atlantiku a pak ještě jinam, ale bohužel mi nikdo nechce tříkolku do Paříže dopravit za rozumnou cenu, takže pojedu jen jinam, navíc jinudy.

OldieOnTrike

Tak jsem své nejmilejší - a nejen proto, že vlastně první v celém mém dosavadním životě - tříkolce věnoval jednu stránku svého webu: http://www.pprokes.cz/oldie.html.  Jistě si to zaslouží.

Už mne nic nenapadá.

Dovezl jsem domů nový modem - připojení k netu nefunkční. Tak zase volám na tu podělanou firmu (O2), a protože tam právě byl nějaký člověk a nikdo z těch, co jim o-dvojka platí v banánech, stačilo přejít do nastavení, kliknout - a bylo hotovo. Kdyby to dokázal ten opičák dnes dopoledne, mohl jsem si celou anabázi (http://terrafelix.blogspot.cz/2013/05/outu-ouvej.html) ušetřit. Tak zas příště.

Outú? Ouvej!

Tak nám zase vypadlo připojení k netu, píši v hospodě. Zase jednou u nás byl technik (s vlastní firmou, ovšem bývalý zaměstnanec o-dvojky, tou ovšem propuštěn a nyní zdánlivě samostatný - tuším, že se tomu v Čechách říká švarc systém), uprostřed týdne, tedy ve středu. Vyměnil modem, pravil "raději vám v pátek pošlu kolegu, který tomu rozumí" a připojení do pátku vypadlo znova. Kolega, který tomu rozumí, změnil nastavení modemu a pravil, že "raději ještě po pár dnech zavolá, jestli to funguje". V pondělí volal, připojení fungovalo. Vypadlo až v úterý. Podle návodu telefonické podpory jsme změnili nastavení modemu a fungoval celé tři týdny!!!!! Dnes ovšem zase už ne. A člověk z technické podpory přístup k zákazníkovi ještě "vylepšil". Už žádná návštěva technika, pokud nechci riskovat, že příčinou výpadku je vadný modem - pak by mi totiž o-dvojka návštěvu dala zaplatit, neb byla "bezdůvodná". Modem je totiž náš. Jistě, byli jsme tou legrační firmou donuceni si jej koupit a na "výběr" jsme měli jen ten jeden, nicméně. Druhá nabídnutá možnost: "Odvezte modem do nejbližší (pro mne, vesničana, ostatně docela vzdálené) prodejny a reklamujte jej. Dostanete náhradní a pokud ani s ním připojení nepůjde, bude důvod k návštěvě technika a ani si ji nebudete muset platit." Jak velkorysé! Pravda, náhradní modem jen proti záloze ve výši 900,- Kč - přičemž dávám modem za modem, takže jaká záloha nač? Ale ta tučná blondýna v prodejně spustila takový proslov, že jsem svou otázku raději stáhl.  Škoda jen, že - když už tedy musela povolit svému verbálnímu průjmu - mne neinformovala, co vše musím ještě předložit a splnit, aby akce mohla zdárně proběhnout. A protože ani onen člověk na telefonu mi takové maličkosti neprozradil, jel jsem do oné nejbližší prodejny hned dvakrát. Přičemž bych tam, upřímně řečeno, nejezdil raději vůbec, daleko lepší by pro mne bylo, mít funkční připojení k netu, moci v klidu pracovat - ale v jednadvacátém století chtít takový luxus od firmy jménem O2, ne, to prostě nemohu vyžadovat. Nebo?
P.S: Jel jsem tuhle kolem "ou tú arény" v Praze. Tak mne napadlo, že by se mohla jmenovat spíše "kyslíkový stan". Ale to asi neprojde.
P.P.S. Zase jsem si alespoň mohl dát pivo - to doma nemám.

Ou tú? Ou jé!

V jednadvacátém století jsme si pořídili připojení k internetu přes pevnou linku firmy O2, česky zvané ou tú. Protože pracuji hlavně přes net, potřebuji pro práci připojení jako kyslík k dýchání, tak jsem se tím názvem nechal zmást. Zatím se ale spíše dusím, mimo jiné vzteky. Za půl roku již šest návštěv techniků a čtvrtý modem - a nyní zas už druhý den čekám na funkční připojení. Prý se to bude řešit do 36 hodin. Nedostanu se na poštu, nedostanu se do banky... Ale mohu si přečíst novinky seznamu, což nikdy nedělám. V Čině vyrobený modem mi totiž cenzuruje internet, jako bych se nacházel v oné lidové republice, nikoli v členském státu Evropské unie. Bezduchý přístroj, který jsem si od  o-dvojky musel koupit, rozhoduje, na které webové stránky mne pustí a na které ne. Seznam ano, Spiegel online nebo gps-tours.de nikoli. Hotmail.com ne, ale poštovní účet u centrum.cz, který mám speciálně pro zasilatele spamu, ten mi povolí. Jako nebozí Číňané nesmím ani já na stránky jiné než ty "správné", "vhodné", "schválené".   Jenže já ani netuším, na rozdíl od Číňanů, kteří v tom smějí mít jasno, kdo mi ten internet blokuje. Čínský modem nebo česká O2?

Má sbírka...

... zlodějů se rozrostla o další tři kousky: mladá fronta, czechfolk Milan Richtermoc a archiweb.cz. Reakce, pokud jsou: fotografii jsme odstranili. Honorář za použitý snímek není ochoten platit nikdo, samozřejmě, vždyť proč platit za něco, co si mohou ukrást, ale třeba pan Jan Kratochvíl z archiwebu to nejprve dlouze okecá. Fotografii si sice ukradli, ale teď ji smazali a nemohou ji zaplatit, protože ji nemají - zhruba taková je jeho argumentace. (Když mu pak snímek pošlu, už jen mlčí.) Pan Marek Lutonský, ředitel internetových redakcí mladé fronty, odmítá platit, neb fotografii nedokázal na webu najít. Dalším jeho příspěvkem k "řešení zapeklité situace" bylo pojmenování kradené ilustrační fotografie k jejich článku "náhledem" - za náhledy se u mf patrně platit nemusí.
A pan Milan Richtermoc je nedosažitelný. Očividně je příliš zaměstnán předěláváním cizích fotografií... Můj snímek lipové aleje v Jičíně si ukradl pro ilustraci povídání o švestkovém stromořadí kdesi v Polabí - a protože se mu líbil opravdu hodně, ještě jej použil jako pozadí pro svůj poněkud obézní trup, kteréžto dílo pak opatřil značkou svého copyrightu, patrně aby mu je kdosi podobně jako on sám neznalý zákonů nezcizil. Tak já si tedy dovoluji je zveřejnit, bez souhlasu "autora", který je bohužel neoslovitelný, protože nikde neuvádí kontakt na sebe. Nikoli snad, abych přitáhl zákazníky na svůj komerční web, jako to dělají zde uvádění padouši. Nemám komerční web. Jen chci propagovat "tvůrčí potenciál" Milana Richtermoce - doufám, že mi za to bude vděčný, snad se někdy i dočkám poděkování.

Ostatně, zlodějíčci, jste-li přistiženi, mohli byste namísto vytáček zaslat když už ne honorář, tak alespoň poděkování a omluvu. Nikoli však, jako pan Lutonský, v kondicionálu, to vlastně žádná omluva není. (Rovněž pak není omluvou, když právník, zastupující jiného zloděje, totiž jistého jičínského Kulhánka, který se mnou komunikoval právě jen prostřednictvím advokátní kanceláře, řekne, že se mi Kulhánek omluvil.) A ještě jednou, protože to je v Čechách nezbytné opakovat znovu a znovu: Pokud jako autor neopatřím fotografii alespoň GPL či ještě lépe BSD licencí, není určena k volnému použití. A dokonce i tyto licence vyžadují uvedení autora. Kapiert?

Počasí?

Paráda! Takže se rojí cyklisté - ale tříkolka je jen jedna! A takhle v záři zapadajícího slunce - čistá romantika.